* Cvičení - zábava či povinnost?

Dnes jsem měla náladu si trošku zapřemýšlet nad svým současným životem. Důvody, proč jsem se cvičením začala, už jsem znala, takže tady nebylo co k vymýšlení. Proto jsem se pokusila odhalit důvody toho, proč vlastně stále cvičím, proč si píšu nějaké tréninkové deníčky, proč si pečlivě zapisuji své výsledky při workoutech se Zuzkou, proč vlastně denně přemýšlím nad tím, co si právě v onen den zacvičím, proč si stále svou aktivitu plánuji, proč vlastně není jediný den, kdy bych nepomyslela na cvičení. Jaká je hranice mezi zábavou a posedlostí?

Jak jsem psala v úvodu, hodně se teď rozmohly články na téma posedlost zdravým životním stylem ala poblázeněné dietářky, které řeší každou kalorii navíc. Abych pravdu řekla, trošku už se mi tyto články "očetly" (co to je za slovo? :)). Sama za sebe mohu bez výčitek říct, že zkrátka novým životním stylem ovlivněná jsem. Kdo také ne? Pokud z ničeho nic začnete postupně překopávat veškeré návyky, ke kterým jste byli vedeni v podstatě od raného věku, je to opravdu velký zásah do vaší životosprávy. Někdo se holt zabývá rozborem potravin a sestavováním nejrůznějších jídelníčků do sebemenších detailů, někdo to tolik neřeší, a prostě jen jí podle zásad zdravé stravy bez toho, aniž by si nutně přepočítaval každý snězený rohlík nebo kus čokolády na kalorie. Je pochopitelné, že taková věc člověka ovlivní, proto jsem občas nechápala vaše útočné komentáře. Nicméně toto téma už je pro mě uzavřeno, protože dnes bych se ráda bavila o něčem úplně jiném. No, spíše o něčem, co se zdravou stravou úzce souvisí. A tím je cvičení.

Hodně z nás se na pravidelný pohyb vrhlo právě kvůli hubnutí. Ať chcete nebo ne, valná většina lidí prostě jen sedí na zadku a nedělá lautr nic. A když sleduji vaše stránky, přesvědčuji se o tom, že opravdu hodně z vás začalo právě kvůli tomu, aby shodilo přebytečná kila. A na tom samozřejmě není nic špatného.

Druhá skupinka lidí je ta, která se začala hýbat v podstatě "jen tak" pro radost. Prostě jste jednoho krásného dne zjistili,  že váš život je stereotypní, že potřebujete změnu. A tak jste jednou odpoledne zapnuli video s Jillian a zjistili, že vás to baví. Nebo jste se jen tak z hecu vydali do posilovny, kde se vám zalíbilo. Proč v tom tedy nepokračovat? Vaše postava nabrala lepších tvarů, hezky se vám zpevnil jindy povislý zadek, na rukách jste nabrali svaly a celkově jste se dočkali také lepších nálad. 

Do třetí kategorie bych zařadila lidi, kteří se aktivnímu pohybu již nějakou dobu věnují, dejme tomu od školního věku. V tomto smyslu se tedy jedná o sportovce, kteří svůj sport vykonávají právě kvůli tomu, že se stal jejich koníčkem, že k němu byli vedeni. Pro tyto jedince pravidelná aktivita nikdy nebyla cizí, proto jim nedělá problém disciplína, nemusí se do sportování nutit, protože většinou ho dělají s radostí.

Teď jsme si to hezky rozškatulkovali. Asi se ptáte, co vám tímto vlastně chci říct.

Snažila jsem se zamyslet nad tím, která ze skupinek může být tou "rizikovou". Nakonec jsem usoudila, že tou "rizikovou" skupinou může být vlastně kterákoliv. Já bych se však chtěla věnovat vám, kteří jste začali cvičit kvůli hubnutí, protože si troufám říct, že do této kategorie spadá většina mých čtenářů. Ti lidé, kteří začali s pohybem kvůli hubnutí, ve sportování často najdou zálibu, něco, co je motivuje, co je žene kupředu. V takovém případě je vše v pořádku, vše je zkrátka tak, jak má být. Ovšem nastat může také situace, kdy se pohyb stane naprostou posedlostí. Takoví jedinci si absolutně neumí představit jediný den bez pohybu, mučí se dennodenně intenzivním kardiem, ženou se za ještě lepším tělem, než které mají. Jak všichni víme, je to v hlavě. Ta jediná dokáže nadělat nejvíce neplechy. Vaše tělo tedy hubne, jak si přejete, ztrácíte "nadbytečná" kila, která vám čím dál tím více překáží, a vy jste v podstatě spokojení. Až na to, že vás naprosto ovládá něco, co v podstatě vašemu tělu škodí. Myslím, že holky, které se potýkaly s PPP, by vám mohly vyprávět o svých "skvělých" zážitcích s aktivním pohybem.

Já sama jsem si na sobě po nějaké době cvičení začala všímat, že se až příliš sleduji. Jako každá ženská jsem se chtěla (a stále chci) líbit. Nejde o to, že vás obdivuje rodina (která vás stejně většinou chválí už jen z principu :)), nebo že vám lichotí přátelé a kamarádi, většinou totiž chceme ještě víc. Toužíme po uznání od okolí, např. také od lidí, které náhodně potkáme na ulici. Chceme, aby si při pohledu na nás říkali: "Páni, ta má teda luxusní tělíčko." apod. Nebudu lhát, občas je třeba si to sebevědomí někde krapet zvýšit, ale jak se říká, že nic se nemá přehánět, tak ani pohyb by se neměl stát naší povinností.

Aktuálně se snažím soustředit hlavně na důvody, proč vlastně cvičím? Není v tom opravdu ta rutina, na kterou jsem zvyklá? Kde je ta hranice, abych zabránila jejímu překročení?

Zjišťuji, že jedna velmi důležitá věc mě bude do cvičení nutit pořád. A tou je právě moje tělo. Nejde o hlavu, která by si přála, aby tělo vypadalo dokonale, ale jde o mé mladé tělo, které chce pohyb kvůli tomu, aby předcházelo bolestem. V některých článcích jsem se zřejmě ne úplně rozpovídala o svém zdravotním stavu, i když o problémech s ramenem jsem vás informovala. Teď je prostor k tomu, abych o sobě zase prozradila o něco víc.  Zdravotní problém byl ještě jeden, který stále přetrvává, a kvůli kterému jsem v podstatě se cvičením také začala. Trápila mě bolavá záda. Říkáte, že ta trápí každého druhého člověka? Ano, je to skutečně možné. Já na ortopedii chodila již odmalička, následovala spousta rehabilitací, pravidelně jsem docházela na masáže, baňkování, ale nic mi nepomáhalo. Jednoho krásného dne mi můj ortoped oznámil, že kromě skoliózy, kterou má teď opravdu kdekdo, mám zmačkané obratle páteře (matně si vzpomínám, že ukazoval na oblast někde těsně nad zadkem), se kterými se údajně nedá nic dělat. S klidem mi oznámil, že nic takového se neléčí, takže to mám prostě napořád. Tehdy jsem tomu odmítala věnovat pozornost, protože problémy nebyly až tak velké. Jenomže s přibývajícími léty začaly komplikace přicházet. V nesnesitelných bolestech jsem byla schopna proležet celý den v posteli, a i tam to pro mě bylo neuvěřitelně bolestivé, protože tělo bylo ztuhlé a neohebné. Pokud jsem se vydala na mnou oblíbené koncerty, kde bylo téměř povinností dlouhé hodiny postávat u pódia, hroutila jsem se bolestí. Až na střední škole jsem se rozhodla, že se zády začnu chodit na rehabilitace. V té době mě hodně trápila oblast krční páteře, která je jednou z rizikových. Pokud ji máte ztuhlou, přijdou bolesti hlavy, bolí vás celá záda, jste protivní. Zasvěcení jistě dobře znají. Absolvovala jsem rehabilitace, podle kterých jsem poté doma ještě nějakou dobu cvičila. Potom moje nadšení k pohybu opadlo. Druhý dech jsem chytla někdy ve druhém ročníku, kdy jsem začala pravidelně docházet na lekce fitboxu. Bylo to prima, zádům to dělalo dobře, břicho se zpevnilo, což přispělo k lepšímu držení těla. Bolesti začaly ustávat. Postupem času jsem se přes lehké posilování propracovala k pravidelnému cvičení, kardiu, těžšímu posilování, běhu a dalším aktivitám. A bolest je pryč. Právě bolest mě dohnala k tomu, abych se sebou začala něco dělat. Mé tělo mi našeptávalo, jakou cestou se vydat. Nebyla to tedy přebytečná kila (která mě osobně tedy nikdy netrápila, vždy jsem byla spíše štíhlejší), ale bolest, která je stále ukrytá v hloubi. Ta jediná mě nutí k tomu, abych nikdy na svou pravidelnou dávku pohybu nezapomněla. Pár dní bez cvičení zvládnu, ale jakmile jsem např. podlehla nemoci, kdy jsem byla odkázána týden na lůžko, bolesti se vrátily. S klidným svědomím bez sebemenších výčitek si dopřávám své "rest days", jejichž smysl jsem pochopila až po nějaké době. Nejsem tím správným otrokem pohybu, který by nervózně vyčkával na chvíli, kdy si zase bude moct zacvičit.

Jaký je tedy závěr? Já osobně cvičím a hýbu se kvůli tomu, abych svému tělu udělala dobře, abych se vyhnula zbytečným bolestem, takže svým způsobem je pro mě pohyb jistým druhem povinnosti. Nicméně to nic nemění na tom, že cvičím pro radost. Pokud náhodou vynechám 3 dny cvičení a udělám si řádný odpočinek, svět se mi nehroutí, nepadám do depresí, nevyčítám si "promarněné" dny. Pochopitelně se mi na cvičení líbí, že při něm dochází k osobnímu růstu. Prostě máte možnost se neustále zlepšovat, překonávat své výkony. Nic z toho by však nemělo hraničit s povinností cvičit. Cvičte pro radost. Mějte pevnou vůli a nenechte se tím pohltit, protože by vás to dozajista dříve či později zničilo. Snažte se na cvičení hledat jen to, co vás baví, nenuťte se do toho, co vás nebaví, jen proto, abyste měli vysněnou postavu. Hledejte alternativy, druhy sportu, které vás chytnou, na které se budete těšit. Dost z vás se zmiňovalo, že nedokážete najít tu lásku, ten vztah k pohybu. Vyzkoušejte jiné cvičení než opěvované programy od Jillian, Boba Harpera a další zaručené tréninky. Najděte ve cvičení sami sebe, uspokojte svou mysl, nechte se vést hlasem svého těla. :))

   

(V případě, že jste hlasovali pro poslední možnost, podělte se s námi v komentářích o svůj důvod. :))

Co vy a cvičení? Pohlcuje vás, nebo se držíte fráze, že všeho moc škodí?

Krásný čtvrtek!

Kriss