* Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Stále častěji čtu v nejrůznějších diskuzích stížnosti, jak lidé nemají čas věnovat se cvičení, chystání si jídla na celý den předem, jak nedokáží propojit rodinu, práci a posilovnu. Jenomže je to vždycky opravdu tak? Netvrdím, že jsem vytížená na úplné maximum, to jistě ne, ale také jako každý normální člověk mám své starosti, své povinnosti, své úkoly, kterými jsem denně zatěžovaná. Troufám si říct, že v týdnu se neobjeví ani jeden den, kdy bych si jen hodila nohy na stůl a nic nedělala. Jak se tedy se svým životem peru já? Jakto, že dokážu zkombinovat povinnosti s koníčkem?

Náhled do mého života...

Jistě není tajemstvím, že jsem studentka. A řekla bych, že v posledních dvou týdnech opravdu maximálně vytížená. Jó, kde jsou ty časy, kde jsem si do školy jezdila jen 3x týdně, a už to mi přišlo příliš. Teď tam pro změnu trčím pravidelně od pondělí do čtvrtka, a aby to bylo ještě zajímavější, tak klidně až do 8. hodiny večer. Máte někdo taky tak pozdě školu? Tento systém totiž vážně nepochopím, protože už z principu na posledních přednáškách hodně studentů usíná. 

Příprava na předměty musí být důsledná, každý týden na mě čeká spousta áčtverkových překladů, se kterými se mimo jiné zatím dost peru. Hromada (a ještě víc) slovíček už je samozřejmostí. Abych nezatěžovala hlavu jen těmi ruskými, naložili nám také v angličtině a polštině. Skáču radostí.  

Aby toho nebylo málo, během 3 měsíců musím zvládnout přečíst 15 knih. Že to nic není? Už jste někdy četli knihy od ruských autorů? Pokud ano, určitě víte, že kniha o 500 stránkách je rutina.

A třešnička na dortu? Vyučující jsou vkustku příjemní a ochotní. Je mi z té školy někdy až na blití, ale co nadělám. Jednou to byla moje volba, tak je mou povinností to teď přetrpět.

Ale abych nebyla tak děsně pesimistická, kromě školy mám pochopitelně i jiné zájmy jako třeba přítele. Mám toho nejbáječnějšího muže široko daleko. Nejen, že je mi neuvěřitelnou psychickou oporou v oněch perných studijních dnech, ba co víc, podporuje mě ve cvičení (sám si v tom frčí už víc jak čtyři roky), takže o osudovosti spojení s tímto mužem netřeba hovořit. Ostatně to už dávno víme, že k sobě patříme. A stejně jako nedávno psala Markétka, ani já nefňukám, když to nevyjde a nevidíme se třeba i dva týdny. Holt život je život a člověk se z toho nesloží (nebo alespoň já ne... a on také ne :)).

Mimo přítele mám doma krásnou dvouletou fenečku Kelly, která je mým balzámem na duši. Neuvěřitelně přátelský, milující a obětavý tvor. Bohužel nemám možnost s ní trávit tolik času, kolik bych si přála, ale o víkendu se snažím najít si třeba hodinku na společnou procházku. Sama vidím, jak pozitivně nás vzájemně naše přítomnost ovlivňuje. ♥

A protože žiji s rodiči a bratrem, mám doma ještě svou rodinku, se kterou také ráda trávím volný čas. Ano, dokonce si najdu čas i na ně, přestože mám milion dalších povinností. A protože jsem ta nejlepší sestra pod sluncem, které to šlo ve škole šlo vždycky na jedničky (no dobře, vždycky ne), vypomáhám mladšímu sourozenci (který je teď v neuvěřitelně praštěném věku) s angličtinou a dalšími předměty, na které rodiče nestačí. Občas si to dokáže krásně načasovat, když přijíždím domů v 9 hodin večer a čeká na mě jeho čtenářský deník, který se zrovna musí odevzdat druhý den. Ale co bych pro rodinu neudělala, že.

Kolem a kolem

Jistě si říkáte, co se těmito čtyřmi odstavci, ve kterých jsem vám stručně sepsala ty aktuálně nejzákladnější body mého života, snažím říci. A právě tento odstavec bude patřit tomu nejdůležitějšímu, tomu, proč tento blog vznikl a stále existuje. Zdravý životní styl. 

Program, od kterého se všechno odvíjí, je můj týdenní rozvrh. Ve škole, jak jsem již naznačila, bývám až do večera. Nejdříve se dostávám domů kolem 5. hodiny (a to jen jednou za 14 dní), jinak až kolem 7. - 9. hodiny. Volné mám jen dopoledne, i když i tak je docela krátké kvůli dojíždění, tzn. že kolem 10. hodiny už se musím přemisťovat směr škola. Jak je tedy možné, že posiluju, že zvládám spát 7 hodin, že si dokážu chystat jídlo na celý den předem, že si zvládnu udělat čas na rodinu, že mám prostor i na přítele a v tom nejlepším případě zvládnu zajít na procházku se psem? Je to prosťounké, že to už ani prostější být nemůže.

Spousta lidí si stěžuje, a dost možná, že mé úvodní řádky tak také vyznívají, že vzhledem ke všem těm povinnostem, které si musí během dne splnit, prostě nemají čas ani náladu na cvičení, krabičkování apod. Nicméně já si na svůj režim nikdy nestěžovala, pouze jsem se mu dokázala (a vlastně i musela) přizpůsobit. Pokud máte v životě nějaké cíle a priority, dokážete to také. Je důležité si to v hlavě dát do pořádku a vymyslet plán, jak všechno skloubit. Jde to, věřte mi. I když třeba nejsem vytížená nějak extra (přestože si myslím, že teď teprve víc poznávám dospělácký svět a starosti s ním spjaté), i když nejsem manažerka, která sedí v práci skutečně od rána do večera na zadku, i když nejsem matka 4 dětí, která neví, kam dřív skočit, pořád jsem průměrný člověk s průměrnými povinnostmi. Jó, kdybych tak byla milionářka a měla doma služebnictvo, které by mi chystalo vše potřebné, které by mě vozilo limuzínou do fitka, to bych si samozřejmě pochvalovala. Ale na druhou stranu jsem za svou vytíženost i ráda, protože jedině život vás naučí myslet sám za sebe, jinak to totiž v takových situacích nejde.

  
Jak to tedy dělám?

I když bych si teoreticky mohla vyspávat klidně i do 9 hodin, už v 6:00 vstávám, abych kolem 7. hodiny mohla vyrazit do fitka, kde následně strávím dvě hodiny. Poté směr škola, ze které se vracím mezi již zmiňovanou 7. - 9. hodinou večer.

Po večerním příjezdu ze školy si nachystám jídlo na druhý den (svačina, oběd, svačina, příp. večeře) a večeři. Spát jdu kolem 11. hodiny.

Jediný zcela volný den je pátek (jen párkrát za semestr budu muset na ranní přednášku marketingu), kdy se vidím s přítelem. Pokud se zadaří, jdeme si v průběhu týdne společně zacvičit, nebo u nás přespí o víkendu.

Víkend je pochopitelně také volnými dny, kdy bych moc ráda dala škole sbohem, ovšem ze všech stran na mě padají překlady, knihy, nejrůznější cvičení a učebnice. Ještě to není tak úplně horké, přeci jen je to po dvou týdnech teprve rozjezd. Děsím se toho, co bude následovat.

Neděle u mě (jako u spousty lidí) není oblíbeným rest day. Už před 9. hodinou stepuju před fitkem, abych se už za hodinku a půl mohla vracet domů. 

O víkendu je třeba pomoct i doma. Uvařit oběd, občas i pouklízet (i když od tohoto mě maminka pravidělne osvobozuje). Když se najde volná chvíle, po dlouhých 5 dnech se vidím i s tím zlatochlupým tvorem v kotci.

A kdy mám čas sama na sebe? Řeknu to upřímně. V takovém shonu se to moc nedá. Ráda bych si jen tak sedla k televizi (nebudu kecat, občas k ní sedám z lenivosti či totálního vyčerpání), jen tak čuměla do blba a nic neřešila. Ale řekla bych, že jsem se sama pro sebe obětovala. Čas sama na sebe, to je vlastně ona posilovna, kdy jsem jen já a činky. A víte, nikdy nebudu litovat toho, jakou cestu jsem si zvolila. S přáteli se vídám jen střídmě (i když jako asociál jich kolem sebe moc nemám), na akce moc nechodím (vlastně vůbec), studentský život nežiju tím úplně crazy stylem (o to pravé dobrodružství dle mých spolužáků přicházím), ale je mi to jedno, protože já si vybrala jiný život, ve kterém rozhodně nestrádám.

Dejte do toho všechno

Abych to nějak hezky shrnula, a abyste vlastně pochopili hlavní smysl sepsání tohoto článku. Chtěla jsem tím vším říct, že i když každý z nás má své osobní starosti, ať už jsou jakékoliv, ať už vám zabírají různé množství času, ať už jsou různě důležitá, ať už se týkají čehokoliv, nikdy byste neměli zapomínat sami na sebe. Máte nějaké koníčky? Bezva. Vmáčkněte je do svého nabitého programu. Už jen kvůli tomu, že budete chtít, to půjde. Oželte jiné věci, které vám nedělají takovou radost jako vaše skutečně zájmy a hobby. Nevymlouvejte se na nedostatek času na nachystání jídla na celý den. Vařte si předem a třeba i ve větším množství. Vždyť i tento způsob života je o jistém obětování se. Abyste dosáhli nějakých výsledků, musíte něco obětovat. Je to tak prosté, přitom spousta lidí neví, jak na to. Překonejte svou lenost a jděte si zacvičit. Uvidíte, že pokud si dokážete svůj plán dobře rozvrhnout, půjde to jako po másle. :)) Nenechte se zavalit každodenními starostmi, které mnohé uvádějí do depresí a permanentního stresu. Zastavte se a dýchejte. Mějte na paměti, že jedině VÁM patří prvenství ve vašem životě.

 PS: Nemyslete si, že šprtám od rána do večera. V pátek a sobotu večer se povinně odreágovávám u filmů, jinak bych se z toho asi zbláznila. :))

PS2: Původně to měl být jen krátký deníčkový zápisek, ale znáte to, někdy prostě píšete a píšete...

 

Jak to máte vy? Jak se perete se svými povinnostmi?

Hezkou slunečnou sobotu!
Kriss