čtvrtek 23. května 2013

* Cvičení - zábava či povinnost?


Dnes jsem měla náladu si trošku zapřemýšlet nad svým současným životem. Důvody, proč jsem se cvičením začala, už jsem znala, takže tady nebylo co k vymýšlení. Proto jsem se pokusila odhalit důvody toho, proč vlastně stále cvičím, proč si píšu nějaké tréninkové deníčky, proč si pečlivě zapisuji své výsledky při workoutech se Zuzkou, proč vlastně denně přemýšlím nad tím, co si právě v onen den zacvičím, proč si stále svou aktivitu plánuji, proč vlastně není jediný den, kdy bych nepomyslela na cvičení. Jaká je hranice mezi zábavou a posedlostí?

Jak jsem psala v úvodu, hodně se teď rozmohly články na téma posedlost zdravým životním stylem ala poblázeněné dietářky, které řeší každou kalorii navíc. Abych pravdu řekla, trošku už se mi tyto články "očetly" (co to je za slovo? :)). Sama za sebe mohu bez výčitek říct, že zkrátka novým životním stylem ovlivněná jsem. Kdo také ne? Pokud z ničeho nic začnete postupně překopávat veškeré návyky, ke kterým jste byli vedeni v podstatě od raného věku, je to opravdu velký zásah do vaší životosprávy. Někdo se holt zabývá rozborem potravin a sestavováním nejrůznějších jídelníčků do sebemenších detailů, někdo to tolik neřeší, a prostě jen jí podle zásad zdravé stravy bez toho, aniž by si nutně přepočítaval každý snězený rohlík nebo kus čokolády na kalorie. Je pochopitelné, že taková věc člověka ovlivní, proto jsem občas nechápala vaše útočné komentáře. Nicméně toto téma už je pro mě uzavřeno, protože dnes bych se ráda bavila o něčem úplně jiném. No, spíše o něčem, co se zdravou stravou úzce souvisí. A tím je cvičení.

Hodně z nás se na pravidelný pohyb vrhlo právě kvůli hubnutí. Ať chcete nebo ne, valná většina lidí prostě jen sedí na zadku a nedělá lautr nic. A když sleduji vaše stránky, přesvědčuji se o tom, že opravdu hodně z vás začalo právě kvůli tomu, aby shodilo přebytečná kila. A na tom samozřejmě není nic špatného.
Druhá skupinka lidí je ta, která se začala hýbat v podstatě "jen tak" pro radost. Prostě jste jednoho krásného dne zjistili,  že váš život je stereotypní, že potřebujete změnu. A tak jste jednou odpoledne zapnuli video s Jillian a zjistili, že vás to baví. Nebo jste se jen tak z hecu vydali do posilovny, kde se vám zalíbilo. Proč v tom tedy nepokračovat? Vaše postava nabrala lepších tvarů, hezky se vám zpevnil jindy povislý zadek, na rukách jste nabrali svaly a celkově jste se dočkali také lepších nálad. 
Do třetí kategorie bych zařadila lidi, kteří se aktivnímu pohybu již nějakou dobu věnují, dejme tomu od školního věku. V tomto smyslu se tedy jedná o sportovce, kteří svůj sport vykonávají právě kvůli tomu, že se stal jejich koníčkem, že k němu byli vedeni. Pro tyto jedince pravidelná aktivita nikdy nebyla cizí, proto jim nedělá problém disciplína, nemusí se do sportování nutit, protože většinou ho dělají s radostí.


Teď jsme si to hezky rozškatulkovali. Asi se ptáte, co vám tímto vlastně chci říct.
Snažila jsem se zamyslet nad tím, která ze skupinek může být tou "rizikovou". Nakonec jsem usoudila, že tou "rizikovou" skupinou může být vlastně kterákoliv. Já bych se však chtěla věnovat vám, kteří jste začali cvičit kvůli hubnutí, protože si troufám říct, že do této kategorie spadá většina mých čtenářů. Ti lidé, kteří začali s pohybem kvůli hubnutí, ve sportování často najdou zálibu, něco, co je motivuje, co je žene kupředu. V takovém případě je vše v pořádku, vše je zkrátka tak, jak má být. Ovšem nastat může také situace, kdy se pohyb stane naprostou posedlostí. Takoví jedinci si absolutně neumí představit jediný den bez pohybu, mučí se dennodenně intenzivním kardiem, ženou se za ještě lepším tělem, než které mají. Jak všichni víme, je to v hlavě. Ta jediná dokáže nadělat nejvíce neplechy. Vaše tělo tedy hubne, jak si přejete, ztrácíte "nadbytečná" kila, která vám čím dál tím více překáží, a vy jste v podstatě spokojení. Až na to, že vás naprosto ovládá něco, co v podstatě vašemu tělu škodí. Myslím, že holky, které se potýkaly s PPP, by vám mohly vyprávět o svých "skvělých" zážitcích s aktivním pohybem.

Já sama jsem si na sobě po nějaké době cvičení začala všímat, že se až příliš sleduji. Jako každá ženská jsem se chtěla (a stále chci) líbit. Nejde o to, že vás obdivuje rodina (která vás stejně většinou chválí už jen z principu :)), nebo že vám lichotí přátelé a kamarádi, většinou totiž chceme ještě víc. Toužíme po uznání od okolí, např. také od lidí, které náhodně potkáme na ulici. Chceme, aby si při pohledu na nás říkali: "Páni, ta má teda luxusní tělíčko." apod. Nebudu lhát, občas je třeba si to sebevědomí někde krapet zvýšit, ale jak se říká, že nic se nemá přehánět, tak ani pohyb by se neměl stát naší povinností.


Aktuálně se snažím soustředit hlavně na důvody, proč vlastně cvičím? Není v tom opravdu ta rutina, na kterou jsem zvyklá? Kde je ta hranice, abych zabránila jejímu překročení?
Zjišťuji, že jedna velmi důležitá věc mě bude do cvičení nutit pořád. A tou je právě moje tělo. Nejde o hlavu, která by si přála, aby tělo vypadalo dokonale, ale jde o mé mladé tělo, které chce pohyb kvůli tomu, aby předcházelo bolestem. V některých článcích jsem se zřejmě ne úplně rozpovídala o svém zdravotním stavu, i když o problémech s ramenem jsem vás informovala. Teď je prostor k tomu, abych o sobě zase prozradila o něco víc.  Zdravotní problém byl ještě jeden, který stále přetrvává, a kvůli kterému jsem v podstatě se cvičením také začala. Trápila mě bolavá záda. Říkáte, že ta trápí každého druhého člověka? Ano, je to skutečně možné. Já na ortopedii chodila již odmalička, následovala spousta rehabilitací, pravidelně jsem docházela na masáže, baňkování, ale nic mi nepomáhalo. Jednoho krásného dne mi můj ortoped oznámil, že kromě skoliózy, kterou má teď opravdu kdekdo, mám zmačkané obratle páteře (matně si vzpomínám, že ukazoval na oblast někde těsně nad zadkem), se kterými se údajně nedá nic dělat. S klidem mi oznámil, že nic takového se neléčí, takže to mám prostě napořád. Tehdy jsem tomu odmítala věnovat pozornost, protože problémy nebyly až tak velké. Jenomže s přibývajícími léty začaly komplikace přicházet. V nesnesitelných bolestech jsem byla schopna proležet celý den v posteli, a i tam to pro mě bylo neuvěřitelně bolestivé, protože tělo bylo ztuhlé a neohebné. Pokud jsem se vydala na mnou oblíbené koncerty, kde bylo téměř povinností dlouhé hodiny postávat u pódia, hroutila jsem se bolestí. Až na střední škole jsem se rozhodla, že se zády začnu chodit na rehabilitace. V té době mě hodně trápila oblast krční páteře, která je jednou z rizikových. Pokud ji máte ztuhlou, přijdou bolesti hlavy, bolí vás celá záda, jste protivní. Zasvěcení jistě dobře znají. Absolvovala jsem rehabilitace, podle kterých jsem poté doma ještě nějakou dobu cvičila. Potom moje nadšení k pohybu opadlo. Druhý dech jsem chytla někdy ve druhém ročníku, kdy jsem začala pravidelně docházet na lekce fitboxu. Bylo to prima, zádům to dělalo dobře, břicho se zpevnilo, což přispělo k lepšímu držení těla. Bolesti začaly ustávat. Postupem času jsem se přes lehké posilování propracovala k pravidelnému cvičení, kardiu, těžšímu posilování, běhu a dalším aktivitám. A bolest je pryč. Právě bolest mě dohnala k tomu, abych se sebou začala něco dělat. Mé tělo mi našeptávalo, jakou cestou se vydat. Nebyla to tedy přebytečná kila (která mě osobně tedy nikdy netrápila, vždy jsem byla spíše štíhlejší), ale bolest, která je stále ukrytá v hloubi. Ta jediná mě nutí k tomu, abych nikdy na svou pravidelnou dávku pohybu nezapomněla. Pár dní bez cvičení zvládnu, ale jakmile jsem např. podlehla nemoci, kdy jsem byla odkázána týden na lůžko, bolesti se vrátily. S klidným svědomím bez sebemenších výčitek si dopřávám své "rest days", jejichž smysl jsem pochopila až po nějaké době. Nejsem tím správným otrokem pohybu, který by nervózně vyčkával na chvíli, kdy si zase bude moct zacvičit.

Jaký je tedy závěr? Já osobně cvičím a hýbu se kvůli tomu, abych svému tělu udělala dobře, abych se vyhnula zbytečným bolestem, takže svým způsobem je pro mě pohyb jistým druhem povinnosti. Nicméně to nic nemění na tom, že cvičím pro radost. Pokud náhodou vynechám 3 dny cvičení a udělám si řádný odpočinek, svět se mi nehroutí, nepadám do depresí, nevyčítám si "promarněné" dny. Pochopitelně se mi na cvičení líbí, že při něm dochází k osobnímu růstu. Prostě máte možnost se neustále zlepšovat, překonávat své výkony. Nic z toho by však nemělo hraničit s povinností cvičit. Cvičte pro radost. Mějte pevnou vůli a nenechte se tím pohltit, protože by vás to dozajista dříve či později zničilo. Snažte se na cvičení hledat jen to, co vás baví, nenuťte se do toho, co vás nebaví, jen proto, abyste měli vysněnou postavu. Hledejte alternativy, druhy sportu, které vás chytnou, na které se budete těšit. Dost z vás se zmiňovalo, že nedokážete najít tu lásku, ten vztah k pohybu. Vyzkoušejte jiné cvičení než opěvované programy od Jillian, Boba Harpera a další zaručené tréninky. Najděte ve cvičení sami sebe, uspokojte svou mysl, nechte se vést hlasem svého těla. :))


   
(V případě, že jste hlasovali pro poslední možnost, podělte se s námi v komentářích o svůj důvod. :))

Co vy a cvičení? Pohlcuje vás, nebo se držíte fráze, že všeho moc škodí?

Krásný čtvrtek!
Kriss

16 komentářů:

  1. Milá Kristýnko, tohle jsem potřebovala. A teď si musím všude napsat CVIČÍM PRO RADOST :) Abych to měla na očích a nezapomínala na to.

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkně napsáno :) Já kdysi byla cvičením možná trochu posedlá, nedokázala jsem si dát den pauzy bez výčitek. Ale teď už si odpočívám jak se mi zachce a ještě si to užívám. Teď jsem kvůli škole taky dost ubrala na pohybu a vůbec mě to nestresuje - ale takový rok, dva zpátky bych z toho určitě šílela. No člověk se vyvíjí a někdy trvá, než si takové věci uvědomíme, protože někdy paradoxně můžeme tělu i tím pohybem škodit, když je ho až moc. No ale je fajn, že tobě tolik pmáhá a že máš k tomu takovýto zdravý vztah :)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný článek o něčem co si mnoho lidí ani neuvědomuje :-) Několikrát už jsem se setkala hlavně s mladými dívkami, které se "vyléčili" z PPP a ten problém v hlavě prostě ze stravy přeorientovaly na cvičení. Celé rodině pak dávaly najevo jak jsou zdravé, jak jsou v pohodě, vždyť se přece cpou a sport je zdravý... Večer si pak fotili každý nově vyrýsovaný sval a chlubili se jím ostatním, protože chvála je to co ty holky potřebují stejně jako nemocní s PPP. Ony nejsou vyléčené, naopak ten problém v hlavě tam pořád je a cvičení je jen další nástroj jak být dokonalá...

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný článek! Máš pravdu, také patřím do první skupiny, ale plně si, zatím, stojím a jsem ráda, že mě k pohybu donutilo právě hubnutí a touha začít se sebou něco dělat. Na druhou stranu jsem vždycky milovala sport - kolektivní sporty, tanec, túry ..., takže to pro mě není až takové přemáhaní. Myslím si, že v závěru je naprosto jedno, jaké důvody nás ke cvičení vedly, ale důležité je, že je to naše rozhodnutí, a že jsme ho učinili, abychom byli spokojenější se životem a sami se sebou! ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. No upřímně ... já začala cvičit, abych něco přeměnila na svaly a s tím, že humbnout už nemůžu. Svaly nikde. Se zkouškovým si dávám pauzu a o prázdninách se více zaměřím na kvalitu, aby mi to opravdu něco dávalo. Bavila jsem se o tom se spolubydlící. Ta (koukám že jsi z UP), chodí pondělí, úterý i středu během semestru cvičit na Václavky. Co zaznamenám tam, tak 4-5 hidin týdně. Je mezi námi rapidní rozdíl. Krom toho, že ona se snaží zhubnout, vytvořila si ke cvičení úplně jiný vztah. Baví ji to. Mně se stalo jen jednou, že jsem měla ze cvičení radost (30ds poslední level). Tak přemýšlím, co všechno si způsobuju tím, že cvičím spíše z povinnosti.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak já začala cvičit, abych zhubla, což se mi povedlo. A cvičím dál, abych si udržela tělo fit. Kromě toho mi opravdu nedělá problém cvičení vynechat, protože jsem v první řadě hlavně knihomol. :D

    OdpovědětVymazat
  7. Moc hezky napsané! S tou posedlostí pohybem bych mohla něco vyprávět, jen to je pravda. Taky jsem začala cvičit, abych hubla, ale přenesla jsem se to té fáze, kdy mě to prostě baví, těším se z toho, že se lepším a pozoruji to na sobě :) A že pár dní vynechám, tak z toho se už taky nehroutím :) Prostě je to o zdravém přístupu a hlavně je to v hlavě, jak píšeš ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Napsala jsi to moc hezky a máš naprostou pravdu :) Já mám taky problémy se zády- chodila jsem na rehabilitace a každý den záda protahuju, ale zjistila jsem, že když cvičím tak je to lepší. V momentě kdy mám volno, tak druhý den mě záda bolí víc než normálně. Já jsem začala cvičit abych zhubla, ale odjakživa jsem byla vedena ke sportu a pohyb mi nedělal problém. Teď cvičím pořád kvůli postavě řekla bych, protože přece jenom mám ráda sladké a v jídle se nehodlám omezovat :D Ale řeknu to rovnou, kdyby mě cvičení nebavilo, tak to dělat nebudu, nejsem člověk co by se do něčeho nutil, takže cvičení se určitě pro mě stalo i zábavou a ten pocit potom je k nezaplacení :)

    OdpovědětVymazat
  9. Taky se mi tvůj článek líbí. Já začala snad jako každý cvičit jen proto, abych podpořila hubnutí a zlepšila se postava. A zjištění, že mě to vlastně baví, bylo přijemné. Přiznávám se ale, že jsem měla období, kdy jsem cvičila hodně (letní prázdniny), vlastně jsem se nazabývala ničím jiným a den volna jsem si neuměla dát. Teď je to ale jiné, den volna mi nevadí, někdy si ho i užívám :)
    Myslím, že jsem našla takový svůj střed - cvičím, abych se sama sobě líbila, cvičím, protože mě to ve směs baví, cvičím, protože to zlepšuje náladu a ten pocit po workoutu je to nejbáječnější :D
    A taky mám ráda svoje pokroky - od lepší fyzičky, výdrže, až po dobrou ohebnost a schopnost zvednout víc :)

    OdpovědětVymazat
  10. Ja som začala posilňovať nie kvôli tomu aby so schudla, ale práve aby som nabrala svalovú hmotu :D

    OdpovědětVymazat
  11. určitě je to každého věc, ale mě příjde zbytečné do sebe cpát nějakou chemii, která z člověka udělá rychle svalovce (kteří se tím pak chlubí, přitom to není ani obdivuhodné oproti těm co dřou v posilce..)a přitom se nakonec ničí..

    OdpovědětVymazat
  12. začala jsem před víc jak rokem cvičit, kvuli zformování postavy (z léčebny..) a nakonec se z toho stala láska k fitness :)

    OdpovědětVymazat
  13. Skvělý článek! Taky občas mé myšlenkové pochody směřují tímto směrem.
    Já už jako malá sportovala - volejbal, florbal, stolní tenis, ale postupem času mě to přestávalo bavit. Pak jsem taky dopadla, jak jsem dopadla že... neměla jsem své tělo ráda! Rozhodla jsem se s tím tedy něco udělat a začít cvičit..opravdu cvičit! Teď můžu tělu děkovat, že to tak se mnou zvládá, protože na začátku to nebylo vůbec jednoduché. A ano, teď je cvičení mým koníčkem a pohyb miluji :) nedokážu si teď bez něj život představit.
    Díky za komentáře a podporu :-*

    OdpovědětVymazat
  14. Já se hýbu závodně (tanec) už od útlého náctiletého věku, takže pohyb určitě za účelem radosti...později se k tomu přidalo více pohybu za účelem hubnutí. Dnes je to pro mě něco, co mě udržuje v dobré náladě, kondici a štíhlou, takže určitě pro radost!

    OdpovědětVymazat
  15. Skvělý článek
    taky jsem nedávno zpozorovala, že to až přeháním. Když jsem měla rest day, byla jsem akorát naštvaná... Pořád na tom ještě musím pracovat, furt mám takového červíčka v sobě, ale zlepšuje se to. :) A když jse msi přečetla tvůj článek, bude to ještě lepší! :D :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář. :-)