* Testováno na vlastním těle

Svátky jsou za námi, Silvestr rovněž utekl jako voda a máme tady nový rok. Rok, ve kterém si budeme plnit nová přání a dosahovat nových cílů. V roce 2014 vám přeji jen to nejlepší, ať konečně najdete klid v duši, ať jste spokojení sami se sebou a svými výkony, ať se naučíte mít rádi sami sebe, ať se udržujete ve skvělé formě, a ať se vám splní vše, co si jen přejete! :)) Já vám však dnes kromě tohoto skromného novoročního přání chci hlavně popsat ten poslední týden a půl v teď již loňském roce. Rozhodla jsem se ještě několik dní před Vánocemi, že se rozhodně nebudu nijak omezovat, co se jídla týče. Už při pečení cukroví jsem poctivě každý druh několikrát chutnala, i když se jednalo o osvědčené recepty, které prostě každý rok chutnají stále stejně. Přes vánoční svátky jsem se hamovala, a to doslova, na talíři se kromě štědrovečerního kapra s bramborovým salátem objevila také pečená husa se zelím, následovalo vepřo-knedlo-zelo. Přiznávám, že pár dnů jsem si poté dala oddych, abych byla připravená na silvestrovský nářez v podobě chlebíčků, jednohubek, zbytku cukroví z Vánoc a všech dalších nástrah, které číhaly na každém talíři. Díky této hromadě jídla jsem se tak nevědomky a docela nechtěně podrobila jednomu testu, který však rozhodně nedopadl pozitivně.

Než se dostanu k samému závěru tohoto hodování, ráda bych zmínila jednu knihu, o které již psala Monča, více o knize v tomto článku. Protože jsem ženská zvědavá, neváhala jsem, zarezervovala si ji v místní knihovně a už mi nějaký ten pátek leží netknutá doma. Vlastně ne tak zcela netknutá, protože úvod knihy a pár stránek k tomu jsem stihla přelouskat cestou z knihovny domů. Kniha popisuje problematiku pšenice a její vliv na náš organismus. Velmi se mi líbily pojmy pšeničné břicho, preclíkový mozek, bagetová střeva či vdolková tvář, které, ruku na srdce, by snad nikdo z nás mít nechtěl. 

Nechci dnes mluvit o pšenici a jejím vlivu na naše tělo, vlastně ne tak docela, ale první věc, která mi při odfukování na pohovce naskočila do hlavy, byla právě tato kniha. Je v ní totiž popisován vliv nějakého druhu stravování, tedy konzumace pšenice, který nemá příznivý dopad na tělo. A protože jsem v průběhu svátků a vítání nového roku spráskala nejen hromadu pšeničných mňamek, ale i jiných mastných a tučných jídel, dovolím si vám popsat tento malý experiment ve stručných bodech, resp. v krátkých deníčkových zápiscích. Vím, že budou znít pravděpodobně dost tragicky a pesimisticky, ale i přes to všechno jsem si konec roku vážně užila! :))

24. prosince 

Dnešní den se musí obejít bez ovesné kaše, na Štědrý den si dávám 3 kousky poctivě upečené domácí vánočky s máslem a Nutellou. Dopolední svačina u babičky je více než jasná - cukroví, cukroví a překvapivě ještě jedna dávka cukroví. K večeři jsem si dopřála s klidným svědomím smaženého kapra, bramborový salát jsem vyměnila za zdravější variantu (bez majonézy). Později si ten pravý bramborový salát stejně dávám. Aby toho nebylo málo, po večeři do sebe hodím několik (asi 15) kousků cukroví a jde se na rozbalování dárečků. Dnes jsou přeci Vánoce, takže pro celou rodinu (včetně sebe) nachystám výtečné zmrzlinové poháry s pořádnými kopečky Tiramisu zmrzliny a navrch šlehačku, která div nepřetéká přes okraj pohárků (spíše jsou to pořádné poháry!).

K večeru uznávám, že sladkého bylo opravdu dost, hodilo by se něco slaného. Nacpu do sebe asi čtyři hrsti nesolených arašídů a usínám únavou s nafouklým břichem na pohovce v obýváku.

25. prosince

Dnes budu krapet stručnější. Ke snídani byla opět vánočka a trochu ovesné kaše. Mám žaludek na vodě, ale svátky přeci ještě neskončily, ony teprve začínají! Na počest příjezdu mé babičky s dědou se peče husička, smaží se lokše a vaří se červené zelíčko. Na dobré trávení si k tomu všemu dám půl skleničky vychlazené dvanáctky. Poobědový pohár je opět samozřejmostí, nechybí ani řádná dávka šlehačky. Počet snězeného cukroví už přestávám počítat. Po obědě si hodím šlofíka asi na 3 hodinky. Že by to jídlo?

K večeru mě zase chytá mlsná, jak kolem sebe vidím stále cukroví, že vytáhnu zmrzlinu z mrazáku a docpávám se.  

26. prosince

Svátky jsou v plném proudu, dnes přijíždí další návštěva, takže máme k obědu vepřo-knedlo-zelo. Chci umřít, je mi zle, že nemám ani tužku. Lituji, že jsem se rozhodla, jak si budu o svátcích dopřávat. Mému žaludku to evidentně nedělá dobře a protestuje. Neberu ohledy a cpu do sebe i dnes cukroví, tentokrát od babičky. Letos upekla vážně skvělé ořechy! A víte, co nesmí chybět po obědě ani dnes? Přeci pohár, tentokrát opět zcela nečekaně s horou šlehačky. Možná to vypadá, jak strašně přeháním, ale teď je mi spíš líto, že jsem ty sváteční hody nefotila.

Mohlo by se zdát, že žaludek už dá k večeru pokoj, ale i tentokrát se mi udělá hned několikrát šoufl, takže to vzdávám a jdu spát.

27. prosince

Naprostý oddych, detox, po cukroví ani nesahám. Dokonce se odvážím jít cvičit, mám špatný pocit z toho nicnedělání. Výkony jsou kupodivu ucházející, divím se tomu, co vidím, a co po té šílené stravě vůbec dokážu s tělem udělat. Jako mávnutím kouzelného proutku je mi zázračně dobře. Po obědě se dokonce přemůžu k učení.

28. prosince

Jsem tolik unavená, že se ani nezvednu z postele. Raníček (vlastně poledňáček) mám až kolem půl dvanácté. Jdu si dát ovesnou kaši, kterou ani nedojím. Mám pocit, že se brzy pozvracím. Žaludek je kaput více než kdykoliv předtím. Kvůli tomu se vracím do postele a prospím celý den.

29.-30. prosince

Funguju docela normálně, žaludek už šlape jako hodinky, změna stravy a den hladovky mu evidentně prospěl. S hrůzou a naježenýma vlasama si uvědomuji, že zítra je Silvestr. Vím, že jednohubkám s česnekovou pomazánkou bych odolat nedokázala, proto si své hody prodlužuji do konce roku 2013, pak už s tím seknu.

31. prosince

Ráno začíná krásně, na stole voní ovesná kaše posypaná skořicí. Psychicky se připravuji na tu silvestrovskou přežíračku. K obědu atypicky vepřová kotleta (vepřové jsem sakra dlouho neměla) zapečená s bramborami a šlehačkou (začínám ji po těch svátcích proklínat). Dám si jen menší porci, vždyť za chvíli se budou chystat jednohubky a chlebíčky. Sotva na to pomyslím, už se mažou veky vlašským salátem. Během večera jich do mě padne asi deset, střídám je s jednohubkami, sem tam sáhnu po nějakém tom pizza šnekovi, tyčinkách či preclících. Žeru, žeru a žeru. Před 10. hodinou večer už jen lítám na záchod a zpět. 

1. ledna

Před druhou hodinou ranní uléhám do postele s "těhotenským" břichem. Mám pocit, že každou chvílí porodím. Lituju, že jsem neumřela už o vánočních svátcích, protože takové zacházení si mé tělo nezaslouží. Jsem ráda, že hodování je definitivně za mnou, a těším se na ty hromady kuskusu, rýže, masa, zeleniny, ořechů, tvarohu a vloček. 

Slovo závěrem

Během těchto pár dní jsem si hodila hned několik sprintů na záchod, kde jsem strávila tolik času, jako snad nikdy předtím. Prožila jsem si x křečí v břichu, x pocitů na zvracení. Moje pleť vypadá jako za rané puberty, pupínek vedle pupínku. Po celé dny jsem fikaně maskovala "těhotenské" břicho, odulost v obličeji už tolik zakrýt nešla. Musím říct, že mi vážně bylo na nic, a to upřímně. Poznala jsem, co dokáže taková nálož nezdravého jídla udělat s tělem, jak ho huntuje, jak mu ubližuje. Ačkoliv se může zdát, že děsně přeháním, vážně jsem spořádala vše, o čem vám píšu. Chtěla jsem vám tím jen sdělit, že jsem si sama na sobě vyzkoušela, jakou roli v našich životech hraje jídlo, jak nesmírně nás ovlivňuje, ať chceme či ne. Když vidím lidi ládující se čokoládou, lijící do sebe hektolitry Kofol a podobných přeslazených nápojů, nedokážu pochopit, jak jejich tělo vůbec dokáže fungovat. Je jasné, že můj stravovací režim je od toho jejich naprosto odlišný, ale potom nechci vidět jejich zanesené trubky (myšleno střeva, cévy a další důležité "nástroje" v našem těle). Já už teď s jistotou a vlastní zkušeností mohu říct, která jídla mému žaludku rozhodně dobře nedělají (a nejen jemu, ale celému tělu), protože sváteční tabule jsou "krásným" příkladem.
Možná to všechno vypadá dost nezodpovědně, dokonce se může zdát, že jsem tělu úmyslně ubližovala vším tím jídlem, které mu nedělalo dobře, a já v tom ještě pokračovala. Ale někdy si prostě potřebujete uvědomit, že to, co děláme, je správné, a že ten život, který jsme žili předtím, v mém případě prostě neexistovaly v jídle žádné hranice, stál za nic. Já se přesvědčila o tom, že mé tělo a žaludek především, by si jen stěží zvykalo na tento staro-nový stravovací režim. Proto jsem ráda, že už je hodování konec, a teď už si budu dopřávat jen s rozvahou. :)) 
Pro všechny zvědavce, během této jedné velké přežíračky jsem přibrala sotva půl kila, možná třičtvrtě, i když se mi tomu nechce moc věřit.

Jak to máte se změnou stravy vy? Když si dopřejte nezdravá jídla, ať už v malé či větší míře, ať už jen zřídka či častěji, jak na to reaguje vaše tělo? 

PS: Desetikilové jednoručky jsem sice do konce roku nepokořila, ale překonala jsem strach a začala jsem konečně dřepovat s vlastní váhou. :))

Doufám, že jste si svátky užili a potrápili svůj žaludek méně jak já.

Krásný den.

Kriss